JARO MÉHO DĚTSTVÍ

Na své dětství nostalgicky

rozpomínám si jen,

jak jsme z jara jako malé holky vždycky

vykoukly z okna ven

a už jsme z domu vyběhly, žádné kecky,

jen tak – naboso jen.

Užít si tepla prvního jarního paprsku,

splynout s ledovým proudem našeho

potoku.

Kochat se sněhovými koblížky posledními

jak prodírají se první sněženky jimi.

Doslova dětsky bezcitně urvaly jsme první

kočičky,

neuvědomujíc si, že je to první potrava pro

včeličky.

Pak honem, máma k obědu volá

a vytrhne nás z dobrodružství kola.

Předaly jsme jí pozdrav jara do vázy

ten důkaz dětské nevědomosti a zkázy.

K večeru nám rudly líce,

energie bylo čím dál více,

zdálo se nám bezmála,

že lítat venku můžeme až do rána.

Mámy k večeři volání

ukončuje noci vábení.

Běda, kdo včas nepřišel,

dobývat se do postele přes chlívek musel.

A tak to bylo vážení,

jiná doba a stojí za zvážení,

to staré doby zlato,

nestálo by to za to,

není na čase její vrácení?

 

Eva Vojtelová©